JAK TO VŠECHNO ZAČALO

Kartonařina si mě našla sama. Na přelomu 80. a 90. let minulého století u mě zazvonil kamarád, který pracoval ve firmě vyrábějící obaly. Tato doba se vyznačovala tím, že bylo málo času. Firma nestíhala pokrývat poptávku, a tak kamarád přišel s nápadem, že bychom některé zakázky začali dělat sami. On bydlel v paneláku, já měl dům, takže jsme u nás ve chlívku začali dělat první obaly. Šlo o primitivní výrobu, kdy jsme materiál stříhali nůžkami.

Naše spolupráce trvala asi rok. Pak se naše názory, a proto i cesty rozešly. Jenže tou dobou jsem už v zaměstnání podal výpověď, a tak jsem si část výroby nechal. Do karet mi hrálo to, že jsem neměl žádné režie. Sám jsem vyráběl, sám jsem odvážel…

Táta mi radil, ať si hlavně nepůjčuji milión, tak jsem si vzal skoro čtyři

Úroveň výroby mě neuspokojovala, proto jsem se začal poohlížet po nějakých strojích. Nejdřív jsme koupili staré obuvnické stroje z třebíčské Boroviny a upravili si je pro výrobu obalů. Ale jak jsem se začal poohlížet po náročnějších zákaznících, došlo mi, že už budu muset sehnat pořádné mašiny. Pomohl mi v tom jeden klient, který mě vzal do Itálie, kde jsme pár strojů omrkli.

Pak mi trvalo přibližně půl roku, než se mi podařilo v bance sehnat 3,6 milionů na starší stroj. Přitom jediná rada mého otce do podnikání zněla: „Ne aby tě napadlo si půjčit milion.“ Tak jsem si vzal úvěr na necelé čtyři a tátovi jsem se to bál říct dalších pět let.

Brzy potom už začal být pro stroje chlívek malý, proto jsem si začal pronajímat první prostory a postupně zaměstnával další a další lidi. S některými zaměstnanci to nebylo jednoduché. Ale situace se stabilizovala v roce 1997, kdy k nám nastoupili Jiří Trnka a Petr Vandas, kteří v Litobalu dnes ředitelují.

Svačina z Jednoty nám otevřela oči a rozproudila výrobu sáčků

Jednou si do naší litohořské provozovny někdo z Jednoty přinesl svačinu v papírovém sáčku. Tak jsme si ho prohlédli a řekli si, proč to nezkusit taky. Pravdou je, že se mně už déle hrozně líbily papírové tašky. Proto jsem se snažil sehnat peníze na taškový stoj, ale nevyšlo to. Naštěstí.

A tak došlo na papírový sáček. Zjistili jsme, za kolik ho nakupuje místní pekař, a udělali základní kalkulaci. V Německu se nám podařilo sehnat ojetý sáčkový a tiskový stroj. Udržet je v chodu bez předchozích zkušeností nebyla žádná legrace. Bojovali jsme s tím skoro rok. Naštěstí jsme si to mohli dovolit díky ziskům z kartonáže.

Postupem času se nám přestal líbit nájem uprostřed zemědělského dvora, a tak se stěhováním do nového sídla v Moravských Budějovicích na přelomu milénia začíná psát nová éra Litobalu. Opět jsme si uvědomili, že pokud chceme být konkurenceschopní v kartonáži, musíme koupit lepší stroj…

Sáčkový průlom začal na výstavě Embax 2001. Byl pátek, poslední den výstavy, a pomalu jsme chtěli na stánku končit, když jsme si všimli takové drobné paní s obrovským kufrem, jak si to šine k našemu stánku. Vyklubala se z ní ředitelka nákupu jednoho z nejvýznamnějších francouzských velkoobchodů s obalovými materiály a projevila zájem o spolupráci s naší firmou.

Po výstavě nastalo několikaměsíční faxové a telefonické vyjednávání, které zjevně nikam nevedlo. Tak jsme se rozhodli, že učiníme poslední pokus a zajedeme za nimi na osobní návštěvu. Po hodině jednání jsme odcházeli s kontraktem na zkušební zakázku – jeden kamion (zhruba 2 500 000 kusů). To bylo obrovské množství. Do té doby se zkušební výroba pohybovala mezi 5 000 a 10 000 kusy a běžná výroba činila maximálně 50 000 kusů. V zemi galského kohouta jsme nakonec uspěli a objemy zakázek se zvyšovaly a zvyšovaly.

Výroba sáčků se tedy rozjela. V roce 2003 jsme koupili bývalý supermarket u Moravských Budějovicích a začali vyrábět tam. Získávali jsme další a další zákazníky po celé Evropě. Hlavně v Německu a ve Francii.

Pohání mě osobní motor „neprohrávání“

V hlavě mi ale pořád ležely papírové tašky. Na přelomu roků 2009 a 2010 jsem doslova dostal strach, že skončí dotace, a my tak přijdeme o dobrou šanci ke stvoření třetího výrobního odvětví. Přece jen to byl můj dávný sen. Proto jsem o dotaci zažádal a byla nám přiklepnuta. Příběh litobalské výroby tašek se začal psát 30. září 2011 slavnostním otevřením nového výrobního areálu v Šebkovicích.

První taškovací stroj jsme dovezli z Ameriky a v Evropě je asi jediný svého druhu. Od jara 2015 už vyrábíme na dvou mašinách ve třech směnách. Strojů bychom uživili více, ale jsou to obrovské investice. My konkurujeme starým rodinným firmám z celé Evropy, které vyrábí třeba na deseti strojích. A ani tyto tradiční společnosti nekoupily všechny mašiny přes noc. Takže budeme trpěliví, protože víme, že potenciál pro rozšiřování výroby tu je velký.

Když se ohlédnu zpět, tak vidím dost úspěchů, ale taky spoustu nezdarů, které nás ale posouvaly dál. Co mě drželo nad vodou v těžkých dobách? Asi osobní motor „neprohrávání“, který mi byl nejspíš daný. Prohrát sice umím, ale neprohrávám rád. Není mi to jedno. Ani mi to jedno být nemohlo. Výrobou obalů jsem se prostě živil, staral jsem se o rodinu, měl závazky v bankách, zaměstnával lidi. A pro můj způsob myšlení je naprosto nepřijatelná myšlenka, že bych nevyrovnal něco, co jsem otevřel…